ROLE VZDĚLÁVÁNÍ V EU
Od svého vzniku mělo Evropské hospodářské společenství jasnou představu o významu vzdělávání a odborné přípravy a jejich vlivu na hospodářskou integraci. Lidské zdroje představují v tomto pojetí významný potenciál ekonomiky, vyšší vzdělání je navíc nespornou komparativní výhodou pro volný pohyb osob. Požadavky na kvalitu a systémy vzdělávání se nejprve týkaly srovnatelnosti kvalifikací, uznávání diplomů a zapojení sociálních partnerů do vzdělávání. V rámci prevence nezaměstnanosti byl kladen důraz na adaptabilitu a zaměstnatelnost absolventů škol. Role vzdělávání se v EU od té doby mnohonásobně zvětšila a rozšiřuje se i nadále. Vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů stojí dnes v centru pozornosti, příkladem širokého pojetí může být koncepce celoživotní učení (Life-long learning).
VZDĚLÁVACÍ POLITIKA EU – CÍLE, INSTITUCE, NÁSTROJE
EU respektuje vzdělávací systémy členských zemí a považuje je za součást národní identity a kultury. Jejich podoba je proto ponechána v kompetencích vlád jednotlivých členských zemí. Na rozdíl od společné měnové a celní politiky má vzdělávací politika statut tzv. doplňující politiky. To znamená, že aktivita EU v této oblasti nezasahuje přímo do národní vzdělávací politiky, ale je omezena na podporu členských států. Orgány EU mohou členským státům pouze udělit doporučení. Podstata úsilí EU ve vzdělávání spočívá v systematické a rozsáhlé finanční podpoře jednotlivých zemí a regionů. Finanční podpora se odehrává na základě společně přijatých cílů a prostřednictvím strukturálních fondů a zakládáním komunitárních programů.
Cíle vzdělávací politiky stanovují společně členské země EU a doposud byly vyhlašovány v řadě různých typů dokumentů (např. Bílé knihy, Zelené knihy, sdělení Evropské Komise). V oblasti vzdělávání mají společné cíle a strategie pro členské státy formu doporučení. Přesto se některé z nich staly skutečnými milníky vzdělávací politiky v Evropě.
Byly to například:
1995 – Bílá kniha „Vzdělávání a učení na cestě k učící se společnosti“
2000 – Memorandum o celoživotním učení
2000 – Lisabonský summit / Lisabonský proces
Vzdělávací politikou se zabývá celé spektrum institucí EU.
Na vrcholné úrovni EU, v Evropské radě, zasedají hlavy států a vlád členských zemí a předseda Evropské komise. Jednají o nejzávažnějších a komplexních problémech i o dalším vývoji EU, schvalují základní dokumenty a směrnice. Pro Evropskou radu pracuje výbor stálých zástupců a pracovní výbory.
Rada ministrů pro příslušný resort se schází obvykle 2x ročně na společných summitech.
Evropská komise, má na starosti exekutivu EU. Komise je rozdělena na 36 oddělení, tzv. generální ředitelství (DG). Otázky školství řeší DG 21 pro vzdělávání a kulturu, v jehož rámci působí stálá mise expertů z členských zemí a pracovních skupiny podle oblastí.
Současný evropský komisař pro vzdělávání, odbornou přípravu a kulturu je Ján Figeľ ze Slovenska.
Politiky v oblasti školství schvaluje 732 členný Evropský parlament, kterému pomáhají specializované výbory.
K naplnění cílů vzdělávací politiky byly již v počátcích existence EU vytvořeny příslušné nástroje. Nejstarším nástrojem je Evropský sociální fond (ESF), hlavní a největší evropský fond pro potřeby lidských zdrojů. ESF se později spolu s dalšími třemi fondy stal součástí tzv. strukturálních fondů (SF).
Vedle strukturálních fondů vznikly v 80. letech tzv. komunitární programy, které jsou zacíleny více na evropský rozměr a mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání.